Můj boj s PPP

Zdravíčko lidičkové moji milý...

Především však slečny, paní, dámy, zkrátka ženy...

V žádným případě nechci vyzdvihovat "něžné" pohlaví, ale přece jen se tento příspěvek v drtivý většině týká právě nás slečen...

Po přečtení skvělé knížky #bezfiltru od úžasné Kristýnky ze #zanormalniholky jsem se po letech konečně rozhodla i já otevřít 13. komnatu a napsat Vám...

Teeda, musím přiznat, že se mi nepíše vůbec lehko, už pěkných pár let sbírám odvahu, nejsem si vůbec jistá, jestli jsem ji jako sebrala, ale cítím, že přišel ten správný čas konečně promluvit.

Ač jsem toto téma několikrát naťukla, nikdy jsem nedokázala otevřeně mluvit a to nejspíš z obavy, že se slova dostanou k lidem, které znám, k těm kteří jsou mi blízcí a vůbec nic netuší. Tolik se to ve mně pere, ta představa, že si následující věty přečtou ti, co mi jsou nejblíž, ti kteří doposud žili v nevědomosti a pak se potkáme na nějaký společný akci a oni na mě kouknou a najednou budou vědět a co hůř, budou komentovat...

Už tolik let žiju v přesvědčení, že mi na názoru druhých nezáleží, ale přicházím na to, že jsem drobátko nesvá, když se má jednat o blízké človíčky - tomu říkám pořádný výstup z komfortní zóny 😉

Sice se mi chvějou prsty, a celým tělem mi projíždí takovej ten divnej pocit > ne-úplně strachu, ale takový to mrazení a třepotání... No co, jednou jsem se odhodlala, tak do toho!

První téma, který chci otevřít je ANOREXIE a PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY všeobecně.

Nejsem teda žádnej odborník, psycholog ani člověk v tomto študovanej, co vám ale můžu říct a předat je osobní zkušenost a věřte, není to nic úžasnýho. Pevně však doufám v to, že když tuto zkušenost mám, nebudu srab a povím vám tu o ní >> tak se možná některá holčina, která řeší postavu, není se sebou spokojená a fandí dietám, zamyslí a zavčas nahodí výhybku. Pokud se podaří přesvědčit alespoň jednu z vás, tak to všechno mělo smysl > tyto řádky i ty roky pekla, kdy jsem byla posedlá, nešťastná, nesnesitelná a polomrtvá...

Jak to všechno začalo? Kolem sedmnácti se k mý životní cestě připojila, nerozlučná kamarádka ANA (Anorexie), po pár blbých poznámkách, se ze zdravě sebevědomé a vyrovnané holky, která nikdy neřešila, kolik váží a razila heslo: "Radši budu tlustá a spokojená, než vychrtlá a nervózní", stala nesebevědomá, nešťastná troska...

Díky tomu, že mi jeden člověk neustále předhazoval, že mám velký břicho, jsem se sebrala a začala hubnout... Nedošlo mi, že mám břicho pouze nafouklý, kvůli tomu, že mi nedělá dobře lepek a určitý typy potravin a bohatě by stačilo zamyslet se nad tím co jím... Prostě do mě hučel tak dlouho, až jsem se na sebe jednoho dne podívala a viděla se jinýma - ANINÝMA očima... Naskočila jsem do vlaku, ten se rozjel a já nedokázala vystoupit...

Od toho dne bylo vše jinak, začala jsem si připadat nehorázně tlustá. Pamatuju se jako by to bylo dnes, měla jsem kočičku, kterou jsem potřebovala zvážit kvůli práškům na odčervení, ale abych zjistila kolik váží, musela jsem zvážit první sebe. Nikdy bych nečekala, že zrovna MĚ rozhodí nějaká číslice! Ale kupodivu rozhodila. Byla jsem zvyklá, že vždycky vážím tak 55 kilo a najednou bylo na váze 58! Podotýkám, že na výšku 169 cm, bylo, je a bude 58 kg naprosto normální, BMI 20,31 což je úplně v pořádku a zdravé! Dřív bych si řekla, bože, tři kila no a co jako? Jestli se někomu nelíbím, ať se na mě nedívá! Mávla bych rukou a šla dál... jenže, já místo toho najednou ztratila pevnou půdu pod nohama a začala se nenávidět...

Z mýho života se stal jeden velký stereotyp, který zahrnoval neustálé výčitky, pláč, počítání kalorií, vážení, cvičení... Pořád dokola a dokola, znova a znova...

Za doplňky na "hubnutí" jsem vyhodila tisíce... a to myslím vážně. Vyzkoušela jsem kde co, včetně těch na lékařský předpis - které já sehnala bez předpisu... a opravdu po některých hubla, hlavně díky tomu, že po užití tabletky do hodiny zvracíte, klidně několikrát denně, některé jsou naopak absolutně bez jakéhokoli účinku... NEDOPORUČUJU zkoušet... teda pokud si nechcete ničit zdraví a k vašim přáním nepatří aby se díky vám prodejci měli dobře. Prosím, neblbněte a neničte si organismus...

Nejhorší na tom všem bylo, že se člověk cítil permanentně mizerně. Každý můj den začal naprosto stejně, hned po probuzení jsem si stoupla na váhu, pokud ukázala o pár gramů míň, zaplavilo mě pár vteřin štěstí, pokud se váha nehla nebo byla nedej-bože vyšší, zasáhla mě další vlna nenávisti k sobě samé, naprostý pocit selhání a opovržení. Každý den jsem měla naprosto přesně stanovený, co můžu sníst a každý sousto jsem poctivě zapisovala do svého deníčku > teď bych to možná spíš nazvala ďáblovou knihou >> pozitivní v něm nebylo naprosto nic... Pro představu jsem si tam zaznamenávala váhu, lepila krásný holky z časopisů, psala, co jsem snědla nebo spíš jak jsem nejedla, páč půl jabka k snídani, 20 špaget k obědu a menší paprika k večeři není dostatečnej příjem živin ani pro čerstvě narozený dítě, natož pro sedmnáctiletou holku, která dokázala každej den intenzivně cvičit i několik hodin...

Čím jsem byla hubenější, tím jsem si připadala tlustější > postavený na hlavu, já vím, ale když se kamarádíte s ANOU, racionální myšlení neexistuje. Můj život byl jen o číslech, kolik má co kalorií, kolik jich můžu sníst, kolik musím vydat, jak dlouho musím cvičit, kolik vážím... Mým největším kritikem se stala váha, která neodpouštěla sebemenší chybičku, ale za úspěchy nechválila. Do hlavy se mi usadil našeptávač a ten na mě neustále - ve dne - v noci řval: "Jsi tlustá, hnusná, odporná!" to byla moje mantra. A taky řval: "Nesmíš to jíst, pokud to sníš, budeš tlustá! Podívej se na sebe ty prase! Seš jak popelnice! O tebe nikdo nestojí a nikdo tě nemá rád! Taková zbytečná holka! Podívej se, jak vypadáš!!"

A víte co bylo ze všeho nejhorší, to že máte neuvěřitelnej hlad, takovej hlad, že omdlíváte, kroutíte se v křečích, všude je plno jídla a vy se nemůžete najíst. Něco ve vás vám to prostě nedovolí. Je to jako byste měli schizofrenii, jedna vaše část se chce strašně najíst a ta druhá vám vyráží jídlo z ruky, háže ho do koše, dává psovi, schovává kamkoli je to možně pokud vás někdo donutí jíst a při tom na vás váš vnitřní hlas řve, že jste tlustý prase.

Časem dospějete do bodu, kdy nejste schopní řešit a myslet na nic jinýho než na jídlo a hubnutí, jdete po ulici a všude vnímáte stánky s občerstvením a reklamy na potraviny, pokud se vás kdokoli zeptá, co budete jíst přehnaně na něj vyjedete. A co hůř, za čas si budete připadat lepší než ostatní, váš život dostane řád, budete mít zvrácenou radost z toho, že vy jste to dokázali - nejíst, všichni kolem vás se jen prožíraj do hrobu, ale vy jste víc, dostaví se pocit hrdosti a zadostiučinění, jelikož oproti všem máte pevnou vůli a dokážete to.

Smutný však je, že neustále posouváte hranice... když jsem začala hubnout, řekla jsem si, že zhubnu 3 kila... vrátím se na svejch 55 a budu šťastná... bohužel to tak není... jakmile dosáhnete vytoužený hranice 55-ti přijde šílená myšlenka, že 50 je lepší, to teprve bude ono, pak budete mít nádherný tělo jako ty krásný holky z časopisů a módních mol. Ale ouha, podaří se Vám zhubnout na padesát a krásně si nepřipadáte, naopak, jste pořád to tlustý prase. Co na tom, že máte podváhu a s vaše tělo se začíná bouřit. Pro jistotu si stanovíte nový dokonalý cíl, svou ideální váhu a postavu vidíte na 45-ti kilech, je přece jedno, že je vám 18 let, koho to zajímá...

Při cestě za svým poblbaným ideálem krásy jsem to dopracovala až na vysněných 45 kg! A tehdy bylo opravdu nejhůř, začaly mi vážné zdravotní problémy. Zprvu to byly jen takový prkotiny jako šílený padání vlasů, kdy jsem se bála učesat a s pláčem několikrát denně vyhazovala vypadaný prameny, moje vlasy byly naprosto všude! Měla jsem neuvěřitelně suchou pokožku, nehty tenčí než papír, pořád jsem omdlívala. Byly doby, kdy jsem nebyla schopná vstát z postele. Byla mi strašná zima, bylo jedno, že je venku 30° ve stínu, já na době měla 3 mikiny a patery tlustý ponožky a přesto jsem měla ledový ruce a třásla jsem se zimou... A taky bylo dost peklo jít spát - nemohla jsem spát, přesto, že jsem byla nesmírně unavená, navíc samá modřina, páč mě tlačily kosti > neustále jsem si postel nebo i křeslo vypodkládala polštáři, aby mě to nebolelo. Co bylo ale ze všeho nejhorší, to byla psychika, těžký deprese, absolutní nechuť do života, myšlení tak černý, že ta nejtemnější čerň by mohla závidět. Prakticky jsem byla permanentně nešťastná.

Ale hlavně jsem v tom byla sama > nikdo mě nechápal > ani nemohl, kdo si tímto neprošel, těžko chápe, že prostě nemůžete jíst, vždyť je to tak snadný, naprosto přirozený, tak co vám šibe!? Když jste nemocní nebo máte nějaký vážný úraz, lidi si to dokážou představit, dokáží Vás pochopit a vžít se do Vás, ale když je nemocná Vaše duše, je to těžko uchopitelný, těžko představitelný. I když by vám spousta přátel ráda pomohla, o většinu minimálně na čas přijdete, jelikož jste jak zaseklá kazeta > > nesmím jíst, musím zhubnout << ti nejlepší se vás snaží chápat, ale logicky jim to moc nejde... No a pak jsou tu ti hodně chytří, co vám budou radit anebo vás soudit > jako musíš jíst nebo umřeš (nepochopí, že radši umřete než byste měli kilo navíc) > ježiši najez se, seš jak smrtka > ty seš tak hubená až je to nechutný > ty seš úplně průsvitná > panebože přiber trochu > podívej se na sebe, jak vypadáš, nažer se! A takových mouder vyplodí nesčetný množství...

A pak, když se dáte konečně trošku dohromady pohřbí Vás větou: "ty ses konečně spravila" "už máš konečně nějakej zadek/stehna..." "no hurá, konečně jsi přibrala"...

POZN: Panebože, prosím, pokud je někdo ve Vašem okolí, kdo má poruchu příjmu potravy > těmahle větama ho zabijete a pošlete dál než na začátek... Vím, že z toho máte radost, protože Vám na človíčku záleží a je to skvělý, ale mlčte a nekomentujte. Pokud už musíte něco říct, řekněte: "Jsem tu s tebou, spolu všechno zvládnem, i kdyby to bylo sebehorší." Nemocnej člověk to totiž nepochopí tak jak to myslíte > že konečně dostal rozum a vypadá dobře a třeba mu to i moc sluší, naopak přeloží si to tak, že je tlustej, je to vidět a musí rychle zhubnout... Bohužel tancujete na tenoučkým ledu a musíte našlapovat obzvlášť opatrně...

Díky tomu, že vás prakticky nikdo nechápe, se pocit samoty ještě prohlubuje, začnete přemítat, co tu na světě vlastně děláte... Co je naprosto příšerný, že i když už sami nechcete hubnout a řeknete si, že stačí, zase se ozve ANA - ta hnusná, zákeřná, podlá část vašeho já a nutí vás jít ještě dál, nedovolí vám sníst ani o gram víc, šikanuje vás tak dlouho, dokud jídlo nezahodíte a nejdete cvičit až do naprostýho vyčerpání, přesto že se i před cvičením sotva držíte na nohou... Pokud máte obrovský štěstí, přijde do vašeho života světlo, nádherný světlo v podobě člověka, který vám ukáže cestu z bludnýho kruhu. Já jsem nesmírně vděčná za tylo človíčky, díky kterým jsem našla sílu a sebrala se...

Jsou to oni, díky kterým tu dnes píšu tyhle řádky, přišli mi do života z čista jasna, nijak mě nesoudili, ale promluvili ke mně jinak a něco z toho co řekli, na mě zapůsobilo, zanechalo to ve mně takový dojem, že jsem se zastavila, nedechla a mohla jít jiným směrem, cesta zpět byla neuvěřitelně trnitá... ten kdo si myslí, že je těžký zhubnout, si neumí představit jak je těžký přibrat, obzvlášť když proti vám stojí vaše hlava...

Moje kamarádka ANA mě neopustila, nechápe, že už se s ní nechci kamarádit a stále to zkouší, bojuju s ní už prakticky čtrnáct let. Vždycky nenápadně zaklepe na dveře a zjišťuje, jestli může dál. Chodí v pravidelných vlnách a párkrát se jí povedlo zdržet se na návštěvě, naštěstí tu byli moji dva hrdinové, jeden při úplně první a nejšílenější návštěvě ANY, už ani nevím, co mi tenkrát řekl, ale ten pocit ve mně zůstal dodnes... A ten druhý při druhý, o malinko míň šílený návštěvě ANY a to si přesně i pamatuji jeho slova, stačily dvě věty k tomu, abych se sebrala, tou jednou byla otázka: "A Adriannka nepapá?" a tou druhou věta: "Musíš jíst, jak spolu můžem jet někam na výlet, když bys nikam nedošla, protože by ti bylo špatně..." nebo tak nějak to bylo 😊 Ale naprosto přesně vím, co jsem tenkrát cítila a jak se to ve mně najednou změnilo. Tihle dva úžasňáci navždy zůstanou v mým ❤ a neustále jim budu děkovat, že mě zachránili, a když i potom ANA přišla a na chvíli se zdržela, díky těmhle dvoum jsem měla vždy sílu poslat ji zase zpátky domů.

Nejhorší na Anorexii je, že nejde vyléčit, musíte ji jen usměrnit, potlačit, ukázat jí, kdo je tady šéf! A to si piště, že jí to nandáme, společně všechno dokážeme, holky a i kluci (i když a naštěstí) míň, nejste v tom sami, je nás hodně, akorát nemáme občas odvahu o tom nahlas mluvit a proto veškerou odvahu sbírám za nás za všechny, co ještě nemůžete a mluvím, mluvím k vám všem.

K těm co si myslíte, že je ohromná sranda, dělat si prdel z někoho že je moc tlustej nebo hubenej.

K těm co si myslí, že když zhubnou pár kilo, budou šťastnější a úspěšnější, najdou toho pravýho, ale zapomínají, že láska, štěstí ani úspěch se nedá přepočítávat na kila... Láska buď je anebo není, a pokud ztratíme lásku sami k sobě, tak nám ji nikdo jiný na světě nemůže dát, druhý naši lásku k nám může leda zvětšit, ale nemůže stavět tam, kde něco chybí, bez základů se totiž vše zřítí jako domeček z karet... A jestli se nemáme rádi, nemůžeme být ani šťastní a ani úspěšní - prostě si to nedovolíme...

Jsem ráda za svou zkušenost s ANOU, ne že by byla bůhví jak úžasná a neuměla jsem si to bez ní představit, ale proto, že díky ní rozumím vám, vím, co prožíváte. A taky nikdy nikoho nebudu za žádnou věc, co v životě dělá soudit - možná tomu nebudu jen rozumět, ale budu se snažit pochopit. Díky ANĚ poznám, když se někdo v mým okolí řítí do průšvihu a umím mu pomoct. Díky ANĚ vím, jak je důležitý mít se ráda a nikomu nedovolit aby se ke mně choval hnusně, taky vím, že pokud se ke mně někdo chová hnusně, není to jeho vina, ale moje - protože mu to dovolím > ale zase vím jak je to těžký postavit se mu a říct stačí. A taky díky ní vím, že když jednou třeba budu mít dceru, tak ji můžu vybavit pořádnýma zbraněma a vědomostma, aby se k ní ANA ani nepřiblížila a aby si našla mnohem lepší kamarádku LÁSKU.

Takže to hlavní co vám všem přeju je: MĚJTE SE RÁDI, přesně takový jací teď jste a pokud na sobě chcete cokoli změnit, měňte to s láskou, naše tělo je to jediný co nám patří a co doopravdy máme, jednejme tak, ať je nám v něm co nejlíp oceňme ho za to, co s námi musí kolikrát vytrpět, jak ho vystavujeme šílený zátěži, nechováme se k němu hezky, cpeme do něj občas pěkný prasárny a dokud nás něco opravdu nebolí, bereme jej jako samozřejmost. Naše tělo a my samotní bychom pro sebe měli být tím nejlepším přítelem a ne tím největším nepřítelem. Jsme v tom spolu ;o)

S láskou vaše Adri :o)