Můj příběh

Přemýšlím jak vlastně začít, aby to dávalo aspoň trošku smysl.

Tak to vezmu zhruba popořadě...
Asi tak jak jsem se z outsidera stala já :o)


Jako malá jsem věřila, že je všechno možné, člověk může vše, co si usmyslí. Toto přesvědčení mě na nějaký čas opustilo, ale zase je zpět. Jenže teď už nevěřím... Teď jsem o tom PŘESVĚDČENÁ!

Všechno se začalo lámat asi tehdy, když se moji rodiče rozvedli a máma si našla nového přítele. Chodila jsem do první třídy a na tehdejší poměry bylo nic moc pocházet z rozvedené rodiny, ukazovali si na mě všichni, od učitelů, přes uklízečky - nehledě na to, že někteří rodiče zakazovali dětem, aby si se mnou hrály, když mám rozvedené rodiče! Byla to paráda...

Poté přišlo "krásné období" do mých sedmnácti let, kdy jsme se přestěhovali z našeho bytu, do rodinného domu, za máminým přítelem. Těch jedenáct let bych nazvala peklem na zemi... Nesnášel mě, já se za ty roky naučila nenávidět jeho a jediný, co jsem si kdy přála, bylo mít tatínka, jako mají druhé děti. Můj otec o mě nestál a dodnes netuším, jestli vůbec stojí. Jenže dnes, s tím umím žít!

Když to shrnu do pár vět, vyrostla jsem v prostředí, kde po sobě lidi jen řvali a ubližovali si. Neustále mi bylo připomínáno, že jsem blbá, neschopná, k ničemu... v životě nic nedokážu, nikdy si nikoho nenajdu - kdo by taky někoho, jako já chtěl! Jediné chvíle svobody byly u mé nejmilovanější babičky, ta mě vždy podporovala a tím kým jsem, jsem z velké části díky ní! No, ale aby to nebylo málo, dospělo to do okamžiku, kdy mi bylo zakazováno, abych babičku navštěvovala.

I přes všechno jsem si v sobě neustále hýčkala plamínek naděje, že jednoho dne, odejdu, zařídím si SVŮJ život, začnu podnikat a budu sakra dobrá a úspěšná!

Když mi bylo necelých sedmnáct, můj pohár vína přetekl, bylo to v okamžiku, kdy jsem od tenkrát už manžela mámy dostala facku - ke všemu neoprávněnou! Čekání na facku trvalo jedenáct let! Konečně jsem mohla začít něco dělat, přišel DŮKAZ! To, když Váš pokoj někdo navštěvuje stylem, že vykopne dveře, je sice hezký, ale nic moc to nedokazuje, byly to pouze moje slova...

Ale facka, to už byla jiná, odešla jsem z domu a podala na něj trestní oznámení (které mě máma po pár dnech mé hrdé slávy přinutila stáhnout).

Ta, která nic nedokáže, je k ničemu a nikoho si nenajde, si kupodivu našla přítele a vztah jí vydržel skoro deset let... Že by předpovědi selhaly? Kde proroci udělali chybu? :o) Ač nám to s přítelem nevyšlo, každý chtěl od života něco jiného, jsem za tuto dobu vděčná velice mě posunula dál, abych si udělala jasno v tom, kdo vlastně jsem a co od života chci.

Další úskalí přišlo, když mě kolem sedmnácti navštívila nová, nerozlučná kamarádka Mentální Anorexie (MA), po pár blbých poznámkách se, přes všechny dosavadní zážitky, ze zdravě sebevědomé a vyrovnané holky, která nikdy neřešila, kolik váží a razila heslo: "Radši budu tlustá a spokojená, než vychrtlá a nervózní", stala nesebevědomá, nešťastná troska...

Tím zároveň začalo období dokazování, stále ve mně zůstala troška bojovnosti, takže když mi někdo řekl, že na něco nemám, já šla a udělala to... Jako třeba, když mi neustále někdo předhazoval, že mám velký břicho, já se sebrala a začala hubnout... Od toho dne bylo vše jinak, začala jsem si připadat nehorázně tlustá. Na výšku 169 cm, bylo 58 kg naprosto normální, BMI 20,31 což je úplně v pořádku a zdravé! Jenže já najednou ztratila pevnou půdu pod nohama a začala se nenávidět...

Z mého života se stal jeden velký stereotyp, který zahrnoval neustálé výčitky, pláč, počítání kalorií, vážení, cvičení... Pořád dokola a dokola, znova a znova...

Za doplňky na "hubnutí" jsem vyhodila tisíce... a to myslím vážně. Vyzkoušela jsem kde co, včetně těch na lékařský předpis - které já sehnala bez předpisu... a opravdu po některých hubla, hlavně díky tomu, že po užití tabletky do hodiny zvracíte a to klidně několikrát denně, některé jsou naopak absolutně bez jakéhokoli účinku... NEDOPORUČUJU zkoušet... teda pokud si nechcete ničit zdraví a k Vašim přáním nepatří aby se díky Vám prodejci měli dobře. Prosím neblbněte a neničte si organismus...

Další z mých dokazování bylo třeba to, když mi prakticky všichni říkali, ať jdu dělat modelku a zase se mezi nimi našel někdo, kdo mi řekl, že na modelku nemám, já šla a opět to udělala... Sice moje sláva nebyla dlouhá, ale dokázala jsem si, že na to mám! Nebo taky to, když mi někdo řekl, že nemám na to mít samý jedničky - já je měla, no a jako ocenění se mi vždy dostalo, že za mé situace by to dokázal každej!

Kdybych tenkrát přemýšlela, věděla bych, že u takových lidí to nemůžu vyhrát, nemám na výšku, nemám na to začít podnikat, nemám na nic...

Díky tomu se MA dařilo, dopracovala jsem to až na 45 kg! Když bylo nejhůř a začaly mi vážné zdravotní problémy, našla jsem sílu, sebrala se a nabrala 10 kilo... Anorexie mě však neopustila, bojuju s ní už prakticky jedenáct let. Nejhorší na ní je, že nejde vyléčit, musíte ji jen usměrnit, potlačit, ukázat jí, kdo je tady šéf! A to si piště, že já jí to nandám! ;o)

Obrat nastal, mým přestěhováním se, můj život dostal nový směr, vzala jsem ho pevně do rukou, odtrhla se od negativních lidí a začala si plnit sny...

Jasně jsem si definovala, co chci, čeho dosáhnu a najednou to bylo skutečností. Přišel nový, skvělý přítel, perfektní práce, další stěhování a ke všemu teď patřím do úžasné rodiny, kde mě mají opravdu rádi, bez podmínek a takovou, jaká jsem - je to jedno z mých největších životních štěstí a nikdy za něj nepřestanu být vděčná! Začala jsem podnikat a hlavně si vrátila sebevědomí, vím, že mám na VŠE, COKOLI budu chtít!

Doufám, že se mi povedlo potlačit i MA, začala jsem pravidelně, zdravě jíst, sportovat, konečně přestávám vidět ideál krásy ve vyhublých modelkách, ale vzhlížím se v krásných, vysportovaných holkách, se zdravou postavou... ;o)

Jsem vděčná, za vše, co se mi v životě přihodilo, děkuji za to pozitivní, ale víc děkuji za vše negativní, za každou mou bolest, chybu > jen díky tomu rosteme! Přemýšlím, co bych změnila, ale nezměnila bych nic... Díky tomu všemu jsem sama sebou a jsem pyšná na to, kdo jsem! Rozhádaná rodina mi dala sílu, odvahu a schopnost postarat se sama o sebe (ještě k jednomu hezkému konci - mámin manžel přestal pít a teď je z něj slušný, normální člověk)... Děkuji, že v mém životě byli lidé, kteří ve mě nevěřili, naučilo mě to nevzdávat se a nevšímat si hloupých řečí!

Pamatujte si, když Vám někdo říká, že na něco nemáte, že něco NEDOKÁŽETE, nemluví o VÁS, ale o sobě, je přesvědčený o tom, že když on nic nedokázal, tak to nedokáže NIKDO!

Na co jsem také hrdá, je, že v sobě nemám žádnou zlobu, dokázala jsem všem odpustit, k nikomu necítím zášť a všem přeji, ať naleznou své štěstí, pamatujte si - když odpustíte, neuděláte tímto skutkem službu druhému, ale především sami sobě, zloba a nenávist ubíjí, táhne Vás k zemi jako kotva, nemůžete se nadechnout, přitom držíte v ruce klíč a jediné, co musíte udělat, je odemčít zámek a pustit kotvu! Když odpustíte, dokážete tím další věc - že jste lepší než ti, co to nedokážou, stanou se z Vás lepší lidi - přejícní, laskaví a díky tomu budete přitahovat jen dobré lidi a pozitivní věci...

POUČENÍ:

Za vše ve svém životě si můžu sama i proto jsem především odpustila sama sobě! Kdybych nedala na hloupé řeči, nemusela jsem dnes bojovat s anorexií, nemusela ze mě být nesebevědomá troska. Všemu jsem mohla zabránit! Stačilo se jen nadechnout a říct: "Tohle si ke mně teda dovolovat nebudeš! Buďto se ke mně budeš chovat s úctou anebo se nemáme o čem bavit! Támhle jsou dveře!"

Pamatujte si, lidé si k nám dovolí jen to, co jim mi sami umožníme, pokud dovolíte, aby na Vás někdo byl zlý, hrubý, sprostý, nevážil si Vás... tak to udělá... Pokud si nebudete vážit sami sebe, budou se k Vám tak chovat i druzí! Také pamatujte, že jste svobodní, NIKDO Vám nemůže nařizovat, jak máte žít, vypadat, cítit se, jakou máte mít práci... To vše je jen a pouze ve VAŠICH rukách!

ZÁVĚR:

Všem Vám připíjím, ať v sobě naleznete sílu k uskutečnění VŠECH svých SNŮ. Doufám, že Vám můj příběh pomohl v tom tu sílu najít. Vězte, když jsem to dokázala já, dokážete to taky! Vybojovala jsem si práci, kterou miluji, baví mě, naplňuje, našla jsem smysl života, novou rodinu, už si nedávám cíle podle druhých a nebojím se mířit hodně vysoko, protože teď moc dobře vím, že na to mám!

Nikdy dřív bych nedokázala veřejně promluvit o svém životě, strašně bych se styděla, teď jsme naopak hrdá, kolik jsem toho překonala. Nikdy před tím bych nedokázala říct: "Ahoj, jmenuji se Adrianna a jsem anorektička!" Ale mám v sobě sílu, která boří skály! Dnes je mi naprosto šumák, co si o mně myslí druzí, je pro mě podstatné, co si myslím já...

Nebojte se chyb, jediná opravdová chyba v životě, je ta, ze které se neponaučíte. Přijímejte výzvy, jen tak se posunete dál. Když je člověku dobře a pohodlně, tak neroste (jakmile se na mě valí problém, pořád mám tendenci v prvním okamžiku vycouvat, ale zamyslím se, napočítám do pěti a řeknu si: "Sakra Adrianno, co říká Dalajláma?... Má-li problém řešení, není třeba se nervovat, jestli ho nemá, není to problém! A taky: problémy neexistují - jen řešení!" Díky tomu se přestanu bát, za chvíli je po problému a ta radost, která následuje, z nového poučení, že jste zase chytřejší, tak ta je nepopsatelná! :o)

Takže vesele chybujte a učte se, hlavně se NEVZDÁVEJTE!, všem moc držím pěsti! Posílám spoustu elánu a pozitivní energie do života, ať jsou Vaše dny šťastné a naplněné!

S láskou Adrianna ;o)

Vždy směřuj na měsíc - protože i když to nevyjde, tak skončíš mezi hvězdami...