Odsoudit je snadé

Nekoho odsoudit je mnohem snazší než se pokusit zamyslet, proč jedná, jak jedná, proč říká, co říká... Možná je opravdu, líný, neochotný, znuděný, nic se mu nechce, tak jak se na první pohled zdá... a možná taky ne.

Možná k tomu všemu má své důvody, třeba jen není líný - například ve sportu, chtěl by cvičit, ale má zdravotní problémy, přes které se mu cvičení nedaří, třeba se snaží postupovat po malých krůčcích, někdy má dokonce období, kdy je mu lépe a cvičení se mu daří, ale také má spoustu dní, kdy se nemůže ani nadechnout, nezvládá i obyčejnou chůzi do schodů nebo jen pár kroků...

Možná není neochotný, jen má svých problémů nad hlavu a sakra dost toho, jak stále někomu pomáhá bez váhání a když je jemu zle, nikdo se o něj nezajímá, třeba už ho nebaví stále stejné situace, kdy se musí každému ozvat, ale jemu se sám od sebe nikdo neozve - třeba je jeho neochota naše sobeckost a pohodlnost...

Možná není znuděný, ale zoufalý a znuděný postoj v pozici, mně se nic nechce je mnohem snazší, než vysvětlování, proč zrovna nemůže to nebo ono, třeba nemá na některé věci dostatek financí, má zaměstnání - kde si nemůže jen tak vzít volno, bojí se velkých změn nebo nemá partnera, který by ho podpořil, ba naopak, třeba ho jeho partner sráží k zemi...

Takovýto člověk může být klidně i stále pozitivně naladěný, ale můžeme zažít okamžik, kdy je na něj všeho moc a na chvíli ztratí hlavu a neovládne se...

Když si myslíme, že má někdo růžový život, pohádkový vztah, skvělou práci, zkrátka vše na co si vzpomene, nemá žádné problémy... Můžete se také pěkně mýlit, třeba takovýto člověk jen ví, že každý má svých problémů dost a nechce s tím zatěžovat ostatní... Třeba si jen nechce na něco stěžovat, ale chce si užívat především toho krásného co má.

Představme si, například někoho, kdo je smrtelně nemocný (diagnózu si dosaďte sami) ví, že mu nezbývá moc do konce života, ale chce žít tak, jako by se nic nedělo, nechce, aby ho ostatní litovali, aby kolem něj chodili po špičkách, šetřili ho a chovali se k němu jinak. Svůj zbývající čas chce prožít se "vší parádou", tak jako třeba doposud. Má třeba i velké bolesti, ale nedá je na sobě znát, ani okolí nechce přidělávat starosti dřív, než je nutné, prostě chce si zachovat kousíček normálu... Je to podle Vás zbabělec nebo někdo kdo se nevzdal a statečně bojuje o každý nádech?

Anebo mu třeba někdo zemřel, někdo koho nadevše miloval (partner, dítě, rodič, kdokoli jiný...) a snaží se s tou bolestí naučit žít, ví, že čas zhojí všechny rány, ale za jak dlouho to bude?

Takovýchto situací i jiných než jsem tu popsala, mohou být tisíce, každá naprosto jiná, každý z nás máme své tragédie a prohry, své kostlivce ve skříni, své bolesti i smutky, nehezké zážitky, se kterými se musíme nějak vypořádat a možná ani nevíme jak, tak hledáme, tápeme, zkoušíme a bojujeme...

Každý si to přebereme podle sebe, své situace, odžitých zkušeností, povahy domněnek co je podle nás správné a jak bychom se zachovali sami - nic není správné ani špatné, každý člověk je jedinečný a neopakovatelný, každý si prožil svůj život jinak a má jiné sny i touhy, každý člověk má jiné morální cítění, každý pochází z jiné rodiny s jinými zkušenostmi (někoho doma milovali, povzbuzovali, chválili, zatímco jiného bili, odsuzovali a shazovali...)

Vše je jen o úhlu pohledu. Než kohokoli odsoudíme, zamysleme se na vteřinu, možná ani netušíme, jak velkou bitvu zrovna člověk svádí...